"Měníme rok, měníme sny, měníme touhy, měníme názory, měníme požadavky na výkupné, měníme partnerky, měníme auta, měníme zásobníky, ale nikdy neměníme své kamarády!" Al Capone

středa 21. srpna 2013

Ticho před bouří! : ))

Tak se zase pro jednou hlásím. Vážně není co psát. Děti mají stále prázdniny. To znamená, že jsem tady s nimi stuck po celý den. Jelikož obě mají nějaké úkoly do školy, přečíst štosy knih a tak, tak ani nikde moc nechodí, dokonce je musím budit v určitou hodinu - nařízení paní domácí. :D Pak jim udělám snídani, udělám oběd, mezitím třeba sjedu něco nakoupit, vyřídit a zařídit, vyvenčím čokla, který má už asi 10 dní zácpu, takže to mám easy, a máme tu večer. Zábava jak má být. :D

Sem tam přijde někdo k nám, jako například přítel Dylan minulý týden. Za což jsem ještě dostala vynadáno, protože mi volala matka, jestli jsem doma. Říkám, kde jinde bych byla? A ona, že okey, že se asi staví Dylan, tak mám hlídat. No jenže ona jak přišla z práce, tak se zrovna ti dva zavřeli v pokoji a matka hned naběhla na mě, že jako jak je hlídám, že nesmí být zavření sami v pokoji atd. Tak já nevím, příště si tam asi postavím stanový tábor. A pokud bude nějaké mimčo, tak já už tu nebudu, takže to není můj business. :-D

Jinak v sobotu nám odletěla Janči. Jakože, fakt nemám ráda loučení, takže jsem si to moc neužívala. Ale naše poslední kino a salmona jsme si užily parádně. :-)) A naštěstí to není nadlouho, za chvíli taky zvednu kotvy a sejdeme se v Řáholci. :-))

Největší zprávou tohoto týdne je asi to, že v sobotu ráno mi začíná dovolená. :-) Takže poletíme do Miami, kde se nalodíme a poplujeme směr Jamaica & Cayman Islands a pak zpátky do Miami, kde také pobudeme pár dní. Nemůžu se dočkat. :-) Rodina mi bohužel odjíždí v pátek - bohužel proto, že taky mohli letět trošku dřív a ne jen v předvečer mého odjezdu. :D Čokl mezitím bude pobývat v nemocnici na pozorování. Normálně by mi ho bylo líto, ale tady ten debil si to fakt nezaslouží.

No a po dovči to bude osm měsíců od mého příjezdu. Jako věříte tomu někdo?? Já teda ne, někdy mám pocit, že jsem přiletěla teprve včera. Na druhou stranu jsou i chvíle, kdy si přeju popostrčit kalendář. Nějak si ale pořád neumím představit, že jednoho dne prostě budu muset nasednout do letadla, zamávat a vrátit se do Česka. Dost teď s holkama řešíme extension. Na jednu stranu je pravda, že bych si ještě vydělala nějaké peníze, pravděpodobně stihla navštívit další místa, která v prvním roce nestihnu, a často slýchám: a co v ČR?? Na stranu druhou bych si taky přivodila další šedivé vlasy a babičku by tato zpráva nejspíš zabila. Případně by osobně doletěla zabít mě. Nevím, mám takový pocit, že člověk má prostě v životě víc možností, než dělat AP. A je spoustu zajímavých zemí, nejen USA.

Existuje pár důvodů, které mi říkají, ať vezmu nohy na ramena. :-) Když pominu fakt, že tady prostě člověk nemá takovou svobodu a pořád čeká, odkud se ozve Mikejlaaaaa a někdo si vymyslí tisíc způsobů, jak mě zaměstnat (řekla bych, že víc svobody jsem měla i v šestnácti s rodiči pod jednou střechou, haha), navíc jsem čím dál tím víc paranoidní a v tomto momentě si jsem téměř jistá, že mi lezou do pokoje - můžu jen doufat, že mi neprohrabávají věci - tak je to hlavně občas způsob, jak se tady se mnou jedná. To je zřejmě jen chyba v této rodině, ale někdy mám pocit, že tu se mnou jednají fakt jak s debilkem z východní Evropy. Jakože já jsem dospělý člověk, troufám si tvrdit, že i nějakou tu inteligenci jsem pobrala, tak nevím, proč se mi tisíckrát vysvětluje, jak udělat naprosto základní věci a pro jistotu se mi to ještě napíše na lísteček v kuchyni a kdybych náhodou trpěla dočasnou ztrátou paměti, ještě se mi pošlou tři smsky.

Příklad za všechny je, když čoklovi diagnostikovali tu cukrovku. To mi bylo 586x řečeno, že od této chvíle přebírají zodpovědnost za jeho krmení oni (ano, opravdu musel onemocnět, aby si uvědomili, že ten pes není jen roztomilá chlupatá kulička, ale i bytost, které občas musí dát najíst) a ať se ani neopovažuju mu dát cokoliv k jídlu. OK, o starost míň, zaradovala jsem se a šla jsem vesele ven. Po příchodu zpátky na mě na stole v kuchyni čekaly tři (slovy tři) popsané papíry, vesměs tím samým jen v různých obměnách: nekrm ho, nedávej mu najíst, my ho budeme krmit, nedávej mu žádné pamlsky (haha, oni si fakt mysleli, že mu za to, jak se ke mně chová, budu ještě dávat pamlsky). A do třetice všeho dobrého mi asi o půlnoci přišlo několik textovek, že teda jako fakt ho ale nemám krmit. Tak jako já nevím, jestli si myslí, že jsem postižená? A tak je to pořád dokola.

Takže já si v lednu vesele sbalím kufry a vymyslím si zase nějaké jiné dobrodružství. :-)) A tady se ozvu po dobrodružství, které mě, jak jsem se zmínila výše, čeká zanedlouho, a sice vysněné dovči. :-)


Rozlučková s Janči 


Objednáte si kafe. Omylem pak vezmete kafe někomu jinému a jdete si sednout. Načež k vám přijde obsluha s tím, že to, co právě pijete, není vaše a přišoupne vám k tomu ještě původní objednávku. :-)) Něco, co by se v ČR pravděpodobně nestalo.

2 komentáře: