Ambasáda

Ambasáda, místo, při jehož návštěvě se i těm otrlejším Ameriky chtivým lidem rozklepou kolena. :-) Ani já jsem nebyla výjimkou, i když moje nervozita vycházela spíš z toho, že Praha je pro mě něco jako španělská vesnice.

Ale musím se pochválit, vše jsem bez problémů našla a v metru jsem si počínala téměř jako rodilý Pražan. :D Nooo ... dobře, rodilý Pražan by pravděpodobně na hlavním nádraží nevlezl na nástupiště, odkud jezdí metro přesně opačným směrem, než potřebuje, a po nástupu by místo bedlivého sledování tabulky s vypsanými stanicemi a trasami raději četl knihu, ale ... i tak to považuju za úspěch. :-)) K ambasádě jsem dorazila se zhruba půlhodinovou rezervou - času jsem využila k návštěvě Starbucks - kafe bylo potřeba, vzhledem k tomu, že mi budík zazvonil o půl čtvrté ráno.

A pak už hurá k ambasádě. Hrozně to tam hrotí. Byla nás tam skupinka asi pěti lidí, tak nás hnali asi pět metrů od vchodu, že jako stojíme moc blízko. :D Pak mi vzali mp3 přehrávač i se sluchátkama a telefon, dostala jsem oranžovou, nutno podotknout, že velice slušivou, visačku a šlo se na věc. U okýnka č. 1 jsem odevzdala veškeré papíry (naštěstí mi nic nechybělo), u okýnka č. dvě zaplatila poplatek za vízum ... a pak čekala. Lidí šíleně, rodina s mimčem, rodina se dvěma ukřičenými dětmi, do toho hrála televize a konzul vyvolával jména stylem, že jsme se na sebe vždycky všichni podívali, KDO že to teda je na řadě, vůbec tomu nebylo rozumět. :D

Po dvouhodinovém čekání jsem k okýnku č. 6 doputovala i já. Pan konzul Jeremy byl moooc milý pán, pořád se usmíval a po třech minutách bylo hotovo. Takže jsem spěchala pryč, protože už bylo skoro 11 a my měly v deset sraz s Kristýnkou, trošku nestíhačka, navíc bez mobilu jsem jí ani neměla jak dát vědět. Po menších komplikacích, kdy jsem původně chtěla jet tramvají a nakonec skončila v metru - blondýna, no - jsme se konečně našly. :D A bylo to super, sice to byl jen takový krátký oběd, ale měly jsme se fajn. :)

A cesta domů, to byl jeden velký zážitek! :) Jelikož je tolikátého, kolikátého je, veškerý palubní personál ve vlaku Regiojet byl v maskách Mikuláše, andělů a čertíků. :)) No pecka, to byla pekelná jízda! Atmosféru umocňoval fakt, že dnes všichni pracovali zadarmo - peníze, které by jindy samozřejmě za svou práci dostali, věnují sdružení, které pomáhá dětským domovům najít dětem nové rodiny. Taky jsem přispěla a dostala za to od Mikuláše baliček. :)))

Jinak už jsem nakoupila i nějaké dárečky rodince, holkám i HM balíčky v Manufaktuře a k tomu maličké krtečky - přívěsky.