3 měsíce v USA

Here we go … 3 months down!

Jako by to bylo včera – ta předodletová panika, loučení, …  Já, která brečela po pár dnech na táboře, že se mi stýská a chci domů, která nebyla schopná strávit ani jednu noc u babičky ve vedlejším baráku a uprostřed noci mě musela odnášet domů, protože jsem chtěla za maminkou… :D Ano, tak přesně já žiju už čtvrt roku na opačné straně zeměkoule než moje rodina, mí přátele a všichni ti, které mám ráda. 

Shodou okolností to bylo zrovna tento týden, kdy mě poprvé napadlo, že se mi tady vlastně líbí. Jo, pořád jsou tu věci, které mě neskutečným způsobem vytáčí a štvou, ale … Jsem tu jen na rok. Tak proč bych ten rok měla protrpět a pořád si jen říkat, jak je to tady hrozné a chci domů? Jela jsem tu z nějakého důvodu. Osamostatnit se. Naučit se pořádně anglicky. Cestovat. Takže já si ten rok chci prostě užít. Třeba pak budu mít alespoň co vyprávět vnoučatům … :-)) 

Zlí jazykové teď budou oponovat, že se mi u hnUSAků začíná líbit, že už se nebudu chtít vrátit nikdy a že když nenajdu jiný způsob, tu zelenou kartu si nejspíš namaluju. :-) (Mimochodem ... očekávám ji namalovanou, ale na transparentu příští rok na letišti, tak jsem na Tebe mooooc zvědavá, jestli zase jen tak nekeckáš... :-))

Pravdou je, že jsem na sebe docela hrdá. Když jsem začala mluvit o tom, že bych mohla vycestovat na delší dobu do zahraničí, a to rovnou do Států, většina lidí si asi klepala na čelo. Haha, Ty jo? To určitě… Možná jsem tomu chvílemi sama nevěřila. Mám tendenci věci nedotahovat do konce. Pak jsem se zaregistrovala v agentuře – první krok, ale pořád ještě nic neznamenal. Dala dohromady všechny potřebné papíry, šla na pohovor … A najednou se věci začaly hýbat a i mé okolí pochopilo, že to asi myslím vážně.

Docela často jsem dostávala otázku: Co na to vaši? Moje odpověď? Jim je to asi celkem jedno… :D Je fakt, že ve fázi matching mě otec přestal zdravit „ahoj“, ale používal název aktuálního státu. :D Takže to bylo: „New Yoooooooork“, případně „Californiiaaaaaaaaaa“. :D A až do odletu mi neopomněl připomínat, že jsem stejně do dvou týdnů zpátky, tak vůbec nechápe, co jako řeším… :D 

Ve spoustě věcí jsem se zlepšila. Třeba v řízení auta. A především v parkování. V Česku bych nezaparkovala na místě, kde se v okruhu deseti kilometrů nachází jiné vozidlo. :D Neříkám, že parkuju dokonale, pořád je co zlepšovat, ale aspoň už jsem schopná zaparkovat mezi dvě auta. :D Je to asi i tím, že řídím denně jedno a to samé auto, tak už jsem si vypěstovala jakýsi odhad. Nevýhodou toho je, že už nemám nejmenší tušení, jak použít spojku. Bude to příští rok asi veselé.

Taky se docela těším, až si dám pivo za třicet korun. :D Ale vzhledem k tomu, že tady většinou řídím, je docela příjemné žít v zemi, kde cola je levnější než pivo. :D To se v Česku moc nenosí. :D

Všichni si nás tady pamatujou. V DD už obvykle ani nemusím oznamovat objednávku, ode dveří na mě volají, jestli jako obvykle. :D A když jdu náhodou bez Verči, tak se ptají, kde mám kamarádku. :D Ve čtvrtek jsme byly podruhé v baru, barman nejen že už nechtěl vidět naše ID (které mimochodem chtějí vidět skoro všude, dokonce i když si kupujete mléko - že, Veru :-)), ale omlouval se nám, že nemají pivo, které jsme si dávaly minule. :D

Prostě asi jako všude, i život tady má své plusy a mínusy. 

Chci moc všem poděkovat za podporu. Ať už to jsou komentáře pod články, vzkazy na facebooku, emaily nebo skype hovory. Moc si toho vážím a těší mě, že to tady čtete a některé z vás to dokonce i baví. :-))